7. Příprava na cestu

Rychle vešel dovnitř a zavřel za sebou bílé vchodové dveře s vánočním věncem vyrobeným z větví stříbrného smrku a dekorací v červené a zlaté barvě. Uvnitř byl dům zařízen moderně, stěny nabarvené většinou jen na bílo a na nějakou okrasnou dekoraci se narazilo jen vzácně. Opatrně si prohlížel jeden velký obraz na zdi na chodbě, zatímco vyběhla Bell nahoru do svého pokoje. Na jeho vkus byl až moc abstraktní, ale nebylo pochyb, že ten obraz stál opravdu hodně peněz, i když pro Bellina otce to nic neznamenalo.
Celý ten domů, ve kterém teď Kasper stál byl vlastně jen Bellin, nedalo by se říct, že by tu někdo jiný ještě bydlel. Její rodiče byli často na cestách a domů se vraceli jen na pár dní jednou za měsíc či dva. 

Kasper si šel sednout do obývacího pokoje, kde v krbu praskal oheň. Na stole ležela otevřená stará polorozpadlá knížka, jejíž název na obalu byl tak ohmataný, že ani nešel přečíst. Takovou si ji Kasper pamatoval, byla neustále veselá, milá a milovala knihy, jejich vůně jí vykouzlila na tváři tak slastný úsměv, která jen tak z paměti nikdy nevymaže, úsměv, který vám pomůže zahnat všechny vaše problémy. Už je to opravdu dávno, kdy ji vídal se takhle usmívat, je to dávno, kdy ji mohl hladit po vlasech, držet její malou ručku ve své a políbit na úzké rty. 

Zahnal ty myšlenky pryč a prohrábl si své neposedné vlasy. Když se pořádně rozhlédl kolem sebe všiml si, že kromě další knihovny s policemi zpola zaplněnými všemi různými knihami, skoro nic nezměnilo. Skoro celou zeď měla Bell zastavěnou jenom díky knihovnám, které praskaly obrovským obsahem knih. Kasper se zvedl a zahleděl se na poličku před sebou, hned jako první ho upoutal tenký sešitek na kraji poličky. Opatrně ho vytáhl ven a nevěřil svým očím, že je to opravdu on. 

"Přece jenom mi trochu odpustila," zašeptal si pro sebe a usmál se, když v tom zaslechl kroky na schodech, rychle vrátil sešit zpátky a postavil se do chodby. 

Bell si ho prohlédla od hlavy k patě. Měl na sobě své oblíbené tmavě modré jeany, černé šněrovací martensky, tmavě červený teplý svetr a černou péřovou bundu. S sebou měl jen svůj mobil a peněženku. Nic víc mu potřebné nepřipadalo.

"To jdeš jenom takhle?" zeptala se zaraženě Bell, která stála těsně před ním a musela pořádně zaklánět hlavu, aby mu viděla do tváře.

"A jak jinak?" zasmál se Kasper nervózně.

Bell zakroutila hlavou, hodila mu batoh a přikázala mu, aby zabalil nějaké jídlo a pití z kuchyně, přibalil jí obě peněženky, které má v šuplíku v jídelně, a k tomu ještě ty další dvě kreditky, co jsou zabalené do bílé obálky pod jejím pasem, který pro případ má přibalit taky. Dodala, ať taky vezme tři balíčky kapesníků a tu knížku, kterou má položenou na stole. 

"K čemu?" nechápal Kasper, ale stejně ji zabalil.

"K čemu asi," pronesla ironicky Bell, "ke čtení přeci."

Bell si nazula svoje bílé conversky, povytáhla si tmavé jeany do pasu, narovnala si černé tričko a zelený svetr a oblékla si svůj černý kabát, na hlavu si nasadila béžový kulich s bambulí a pronesla, že je připravena jít.

"Víš, kam jít?" zeptala se Bell starostlivě a podívala se na něj svýma jasně modrýma očima.

Kasper se už jí chystal zdělit svůj dokonalý plán, ale poprvé ve svém životě žádný neměl. On neměl plán a došlo mu to až teď, jak jen mohl nepomyslet na to, co bude dělat? 

"Ne," hlesl a zhrouceně si sedl na pohovku.

Bell se mu chtěla vysmát, ale když viděla jak moc ho to vzalo, sebrala se a opatrně mu položila ruku na rameno. "To nevadí, protože já ano."

Zvedl k ní hlavu, uviděl její nepatrný úsměv a hned uvěřil tomu, že pořádal Bell o pomoc, byl jenom nejlepší nápad, který mohl dostat.