Už je to pár let (vlastně jenom tři), co jsem dokončila základní školu. Přijde mi to jako před sto lety, kdy se to stalo. Tehdy jsem si naivně myslela, že se budeme všichni scházet, pořádat srazy a stále budeme v kontaktu, i přesto jsem věděla, že už to nebude nikdy ono, protože už nebudeme jedna třída a všichni budeme pryč. Jasně!
Za ty tři roky jsme neměli ani jeden sraz a většinu ze svých bývalých spolužáků jsem viděla naposledy posledního června, když jsme se rozloučili. Čekala bych, že mi to bude vadit, že se mi bude stýskat, ale opak je spíš pravdou, vždyť já si s nimi nemám skoro vůbec co říct. Občas, když někoho z nich náhodou potkám, se nadšeně tvářím, že jsme se potkali, ale pozdravem, otázkami: "Jak se máš? Co škola?" a odpovědmi "Mám se dobře, škola je celkem v pohodě," celý rozhovor končí. Už teď mi přijdou jako pouhé postavy, které jsem kdysi opravdu dobře znala, ale teď si sotva vzpomenu, jaká byla barva jejich očí, vlasů, jak zněl jejich hlas, kde bydleli a kdy měli narozeniny. Byli tu a už tu nejsou, najednou tu pro ně není místo.
Za ty tři roky jsme neměli ani jeden sraz a většinu ze svých bývalých spolužáků jsem viděla naposledy posledního června, když jsme se rozloučili. Čekala bych, že mi to bude vadit, že se mi bude stýskat, ale opak je spíš pravdou, vždyť já si s nimi nemám skoro vůbec co říct. Občas, když někoho z nich náhodou potkám, se nadšeně tvářím, že jsme se potkali, ale pozdravem, otázkami: "Jak se máš? Co škola?" a odpovědmi "Mám se dobře, škola je celkem v pohodě," celý rozhovor končí. Už teď mi přijdou jako pouhé postavy, které jsem kdysi opravdu dobře znala, ale teď si sotva vzpomenu, jaká byla barva jejich očí, vlasů, jak zněl jejich hlas, kde bydleli a kdy měli narozeniny. Byli tu a už tu nejsou, najednou tu pro ně není místo.
Dál? Dál si říkáte, jak se to všechno vlastně mohlo stát? Vždyť vy jste něco takového nechtěli, nechtěli jste se ani odcizit od svých dlouholetých přátel, ale oni se nějak změnili, jejich chování vám připadá absurdní, slova, co říkají, najednou nedávají takový smysl a čas s nimi strávený už není tak skvělý, jako býval. Vídáte se méně a méně a najednou už pro vás nejsou tak důležití.
A dál? Dál je to úplně stejné. A víte proč? Protože vy jste se změnili také. Pochopili jste spoustu věcí (mezi nimi byl také fakt, že vlastně stále nevíte skoro nic, ale to už je něco jiného) a vy jste jim jednoduše přestali rozumět. Je vám to líto, ale chápete, že už to vlastně nedokážete změnit, protože už nechcete, stýská se vám jen po starých časech a vzpomínkách, které se staly, ale lidé, se kterými to bylo, jsou teď cizí a vy jim nerozumíte, proto nechcete vrátit je.
Kdybyste se rozhlédli pořádně, pochopili byste, že každý den potkáváte spoustu lidí, kteří vás míjejí, či do vašeho života zasahují jen v několika minutách, přesto ho nějak ovlivňují. Jsou pro vás důležití, ale jen na chvíli. Po nich následují další, a tak i ty, kteří tu s vámi byli po několik let, nahradí jiní.
A co je tedy skutečně dál za těmi, kteří pominou? Dál je vlastně jenom vítr, a co přinese, nebo spíš koho, se dozvíte časem. Věřte tomu, že nikdy neskončíte sami, i když přijdete o ty, které jste měli rádi.
0 komentářů:
Okomentovat