"Voda, všude voda..."
Se škubnutím Chloé otevřela oči. V hlavě jí ještě dozníval děsivý sen a nahrazovalo ho s uklidňující vrzání dřeva a něžné pohupování. Chvíli tam jen bezmyšlenkovitě ležela a zírala na dřevěný strop. Minuty nezastavitelně plynuly a Chloé se začala pomalu rozhlížet okolo sebe. Ležela v měkké posteli, která stála bokem k dřevěné stěně. Vlastně celá komůrka byla ze dřeva. Dřevěné stěny, dřevěná skříňka, malý dřevěný stolek u protější stěny a dvě kruhová okénka, která osvětlovala pokojík.
"Kde to jsem? Co se stalo?" Otázky běhali Chloé hlavou jako o závod ale odpovědi jako by došly.
Chtěla se zvednout ale jakmile se o to pokusila, rozbolela jí hlava takovou silou, že jí přikovala k posteli. Cítila se bezmocně.
Po pár minutách se ze skřípěním, větším než obvykle, otevřela dvířka, kterých si Chloé doposud nevšimla a do místnůstky vešel usměvavý pán. Byl oblečený ve svetru, tmavě modrých kalhotách a na hlavě měl kapitánskou čepici. Ve tváři měl příjemný úsměv, který byl z části zakryt upravovaným, bílým plnovousem. Prostě kapitán, jako ze starých pohádek. "Jsem hloupá, že mi to nedošlo dřív. Vždyť je to kajuta." řekla si v duchu Chloé.
"Tak tě vítám na Jitřence." Prohodil kapitán s úsměvem. A vzápětí dodal: "Měla jsi z pekla štěstí, že jsem byl zrovinka poblíž, co tě to napadlo skákat z toho útesu?"
"J-Já nevím." Vyhrkla ze sebe roztřeseně Chloé.
"To je v pořádku, všechno bude dobré." Usmál se na ní kapitán.
0 komentářů:
Okomentovat