Ne nebude, pomyslela si Chloé, ale na toho postaršího pána v čepici se jen lehce usmála, aby si nemyslel, že je nezdvořilá, vždyť si přeci myslel, že jí zachránil život, a přitom neudělal nic jiného, než že jí jenom pomohl dostat se daleko od tětina domova.
Jako dítě skákala do moře často a nikdo o tom nevěděl. Naučila ji to Lucy. Zavřít oči, vnímat jenom vítr ve vlasech, rozeběhnout se, přiložil ruce křížem na hruď, aby se nárazem nezlomila klíční kost a padat nohama napřed. Takhle je to nejlepší. Když si Chloé proplavala několik míst a zjistila, kde je místo nehlubší, začala skákat i hlavou dolů. Mohla tak zapomenout aspoň na chvíli na svoje problémy a nechat to daleko za sebou spolu se strachem z toho, že si rozbije ze skoku hlavu. Pomyšlení na to, že se utopí jí nevadilo, schválně zůstávávala se vodě dlouho, aby se pak na poslední chvíli vynořila nad vodu a nasála slaný vzduch pořádně do plic, kde se pak rozšířil do krve, která ho rozvedla do srdce, mozku a zbytku celého těla, a pak se zase zpátky přes srdce neokysličená vracela do plic, kde žádala zase další příděl. Tentokrát to ale s tou dobou pod hladinou přehnala, když se probudila až na lodi.
Jakmile se pořádně rozkoukala a zhodnotila svůj stav natolik dobrý, aby se vydala nahoru. Nejprve si ale prohledala všechny kapsy, aby našla kus pomačkaného a promočeného papíru složeného na třikrát. Obsah papíru byl nepoškozený, a tak Chloé spadl velký kámen ze srdce. Pak si vzpomněla na otce a náhlá radost byla ta tam. Proč nemůže aspoň na chvíli na všechno zapomenout, bylo by to pro ni o tolik jednodušší?
Zahnala rychle pocit breku a vyběhla schody na palubu
"Co to...?" zašeptala si pro sebe užasle.
Zmateně a rychle se rohlížela kolem sebe a nemohla uvěřit vlastním očím.
"To není... co to má... jak?"
Připadalo jí to, jako kdyby snila a nedokázala se probudit. Kolem sebe viděla nádherné místo. Proplouvali pomalu klidným mořem, které rozdělovalo barevné město vedví. Skoro si myslela, že se ocitla v Říši divů, v Zeminezemi, v Narii nebo Středozemi a vlastně nebyla daleko od pravdy.
"Kde to doopravdy jsem?" zeptala se šeptem kapitána, který stál za dřevěným kormidlem, který se v době, ve které Chloe žila, již nepoužíval stejně jako celá tahle dřevěná dopravní loď.
"Ty nevíš?" podivil se užasle kapitán a možná teprve teď si povšiml toho, co má Chloé na sobě.
Když Chloé zavrtěla hlavou, pokračoval s pohledem upřeným na město osvícené sluncem. "Vítej v Impériu."
0 komentářů:
Okomentovat