A žili spolu šťastně až do
smrti.
Jak
krásně tahle věta zní a přesto v naší době se její mínění sotva kdy stačí
naplnit, protože si řekneme, že onen šťastný nedělal nás šťastné, a tak budeme
hledat jinde. Nedovedu ani odhadnout kolik párů se dočká té skutečnosti, že
spolu budou šťastní až do smrti, protože poslední dobou spolu skoro nikdo
nedokáže vydržet ani jeden rok. Jakmile se v jejich vztahu objeví jeden
problém, nesnaží se ho udržet, prostě to vzdají a jdou za něčím jiným. Nebo si
jednoduše užívají život, možná, že zkouší s někým vážně chodit, ale stejně
chodí za jinými. Tímhle tempem se budou chtít usadit až ve čtyřiceti, kdy si
řeknou, že by přeci jenom bylo hezké mít nějakou tu rodinu, když se až do teď
honili za skvělým bezstarostným životem, mají nějakou kariéru a peníze, jenže
ono to najednou nejde, v tu chvíli si uvědomí, že svou šanci pro svého
životního partnera promarnili už před několika lety, když se s ním rozešli
jenom proto, že zapomněl dát v koupelně prkýnko dolů nebo, že se směje moc
nahlas. Tak si najdou někoho, kdo je aspoň trochu přijatelný a dokáže s nimi
žít do konce života, i když to nebude ono. Začnou se pokoušet o jejich
společného potomka, ale ono to vlastně už tak jednoduché taky není, jakmile se
jim to povede, je jim možná tak čtyřicet pět a jsou absolutně zdevastovaní, v noci
by radši šli spát, než aby se starali o malého caparta, který se každou chvíli
budí a brečí, protože má hlad. Dítě roste a leze unaveným rodičů ještě víc na
nervy, naštěstí tu existuje skvělá moderní doba, kdy dáme dítěti do ruky
tablet, mobil a ať si hraje. Pokud po nich něco bude chtít, všechno mu dají,
protože jinak bude zase křičet a házet věcmi a to oni nechtějí, protože je
nebaví jejich dítě vychovávat, navíc mezi sebou začnou šířit negativní vlny o
tom, kdo vlastně za chování jejich dítěte může, začnou se hádat častěji, dítě
více rozmazlovat a hledat si někde další náhradu, další náplast, která zalepí
tu prázdnotu, kterou tu nechal ten, jehož milovali před dvaceti lety. Jejich
manželství se rozpadne a jejich společné rozmazlené dítě, bude lítat mezi dvěma
rodinami, bude se snažit schovat svoje zklamání za drsnou tvář, bude chodit na
večírky a opíjet se do němoty, a přesně po vzoru svých rodičů začne hledat
nějakou náplast na smutek, jenže protože jsou tak neskutečně rozmazlení nic pro
ně není dostatečně dobré, a tak se celý koloběh událostí opakuje znova.
Ještě
před několika lety fungovalo, že rodiny byly úplné, že spolu rodiče vycházeli,
že se milovali a děti byly šťastné. Jenže přišla nová doba, kdy můžeme mít
všechno a my to chceme. Potřebujeme vypadat bohatě a dopřávat si luxus svobody,
kdy všechny naše tvrdě vydělané peníze jsou jenom naše. Proč ale lačnit po
penězích, proč nelačnit po někom s kým chceme strávit zbytek života? Proč
se rozhodovat o tom, že s ním nebudeme kvůli maličkostem? Proč nedokážeme
přijmout ten fakt, že za skvělý vztah se bojuje a že nakonec to opravdu stojí
za to? Věřím tomu, že někde existuje někdo, kdo je pro mě ten nejlepší, ale
proto, abychom spolu mohli být, až do konce musíme oba vědět, co chceme a
musíme oba bojovat pro toho druhého, jinak skončíme sami. Nikomu z nás se
nelíbí, jak dnešní společnost vypadá, ale jsme tak unavení z toho vybočovat,
že nakonec naskočíme do toho stejného vlaku a necháme se unášet směrem, kterému
jsme se původně chtěli vyhnout. Nějak nejsme ochotní bojovat pro nic, nechceme
mít jenom mír a klid, ale takhle náš život ztratí i ty dobré stránky. Musíme
zažít ty špatní časy, abychom věděli jaké to je, když přijdou ty dobré, abychom
si jich mohli vážit, abychom pochopili, kdy jsme našli toho pravého. Vždyť se
nemusíme celý život jenom honit za někým a něco si dokazovat, když můžeme žít
šťastně a vychovat děti, kterou budou vědět, jak se mají chovat. Dejte si šanci
pro sebe být a ne vše vzdávat. A pokud nikoho nemáte, nebojte se, jednou přijde
čas, kdy se s tím pravým protějškem setkáte.
0 komentářů:
Okomentovat