čtvrtek 2. dubna 2015

Snít můžeš, ale to je asi tak všechno

Londýn, Berlín, Paříž, New York, Oslo, Sydney, Rio de Janeiro, Moskva, Peking, Tokio a spousta a spousta další míst. To je to, co většina z nás chce vidět. Cizí lidi, nová kultura, nové poznatky, žádný luxus jenom spacát, karimatka, plynový vařáček, mapa s buzolou, starý foťák a pár lidí, které máte nejradši. Takhle by to bylo krásné, takhle by to bylo úžasné procestoval celý svět. Ale je na to čas?


Mým největším snem je vidět Norsko. Zbožňuju Norsko. Nevím čím to může být, možná jejich okouzlující přírodou, tichem nebo hlučným mořem bijícím do fjordů. Od té doby, co jsem začala číst Jo Nesbø, jsem se do Norska zamilovala ještě víc. Kdyby mi někdo teď řekl, ať si zbalím kurfy, že vyrážíme dobývat sever, sedla bych si na zem a na několik dlouhým minut bych prostě štěstím brečela. Pak bych samozřejmě bežela balit a rychle nakupovat z jediného důvodu a tím by bylo, že nemám nic na sebe a nechci dělat ostudu (kterou stejně způsobím, ale nikdo z ostatním domorodců si to nebude pamatovat déle než pár minut, maximálně hodin). Cestou bych byla neuvěřitelně netrpělivá, vůbec bych nespala a vyprávěla s připitomělým úsměvem, jak úžasné to je, že jedu konečně na místo, o kterém jsem tak dlouho snila. A až budeme na místě, na letišti Gardermoen v Oslu, rozbrečím se znova. Brečet budu i u návštěvy Sophiiny ulice, Holmennkolenu a dále v Dramennu, Bergenu, Stavangeru, Trondheimu, u všech fjordů (hlavně u Sognefjordu) a nakonec na samém severu Norska, kde konečně uvidím polární záři.



Často jsem přemýšlela nad tím, že bych se po maturitě sebrala a na rok odjela do světa. Kamkoliv, bylo by to možná i jedno, cestovala bych z místa na místo a dělala si malé puntíky do mapy, abych věděla, kde jsem byla. U sebe bych měla jenom pár peněz, starý foťák a deník. Kdyby mi něco scházelo, jídlo, pití nebo přespání, prostě bych si vydělala nějakou pomocí. Ani mobil bych s sebou nechtěla, jela bych na ty místa, abych je mohla vidět, cítit a slyšet, ne si je vyfotit a co nejrychleji je upravené ve filtru postnout na instagram. Ne to bych neudělala. Byl by to můj zážitek, moje chvíle, kdy můj sen stal skutečností a to nemusí vědět hned celý svět, stačí, že to vím já. Poznala bych, jaký život může být, jaké krutosti a nástrahy si pro každého z nás přichystal, ale jak sladké je, když je překonaté, jak neuvěřitelně jsou lidé šťastní, i když skoro nic nemají, protože o to, co mají míň věcí, mají víc sebe a své rodiny. Tyhle krásy světa spolu s uhrančivou přírodou a fascinujícími stavbami bych chtěla vidět. Jen já a pár mých přátel.

Ale byl by to celý rok a prázdninová pauze je málo, protože než to všechno stihnu, budu stará a budu si hledat práci, abych měla peníze na bydlení, abych měla svou kariétu a splnila další sen. Jenže vynechat rok svého života? Jak je možné prostě jen tak vystoupit z řady a pak se zase normálně vrátit zpátky? Jde to? Zvyknout si na volnost a nespoutanost časem, a pak se vrhnout do další školy. Nedokázala bych si zvyknout, a proto nevím jestli zůstat stále snít anebo nechat všechno plavat a sbalit si krosnu.

Vaše Renny


0 komentářů:

Okomentovat