Před několika měsíci jsem se šťastnou náhodou dozvěděla na
twitteru o autogramiádě jednoho z mých neoblíbenějších autorů Joa Nesbø z
Norska, který napsal sérii detektivních románů s hlavní postavou Harry
Holem. Okamžitě jsem se přihlásila k události na facebooku a ke svému
překvapení jsem po několika týdnech zjistila, že se počet účasti lidí rapidně
zvýšil, den před autogramiádou se mělo této výjimečné akce zúčastnit přes dva a
půl tisíce lidí, což je, věřte tomu nebo ne, velice vysoké číslo. Tento
neuvěřitelný zážitek pro mnoho českých čtenářů se uskutečnil 4. 5. 2015 v Paláci
knih na Václavském náměstí. Kromě mě se se mnou do Prahy chystala moje
spolužačka Domča a ještě i naši spolublogeři Týnka s Tomem, kteří nakonec
nemohli kvůli nedostatku času jet s námi, a tak jsme s Domčou opustili
školu pře odpoledním vyučováním a vydaly se vlakem do Prahy dobývat Neoluxor.
Od Jo Nesbø mi chyběla už jenom jeho poslední kniha Policie, kterou rozhodně
začnu co nejrychleji číst, abych věděla, jak to všechno dopadne, proto jsme
zašly ve tři hodiny, kdy náš vlak dorazil, na Hlavním nádraží do prodejny
Neoluxoru, abych se mohla pojistit knížkou, kterou bych případně v Paláci knih
nestihla koupit. Klidným krokem při svitu odpoledního teplého slunce jsme
pomalým krokem došly jednou z uliček na Václavské náměstí a nemohly jsme
se víc divit té nekonečné frontě, která se táhla snad přes třetinu náměstí, v tu
chvíli mě polilo horko a přestala jsem doufat, že kdy Nesbø uvidím a dostanu od
něj podpis. S Domčou jsme si šly prohlédnout celou řadu, která se táhla až
z prvního patra Neoluxoru. (Teď prosím všechny, kteří na autogramiádě
byli, aby si další část článku nečetli, pokud nechtějí být naštvaní). Vím, že
to od nás asi nebylo pěkné, ale našly jsme zadní vchod do budovy a dostaly se
nahoru, kde jsme prošli frontou čtenářů a uchazečů o podpis a stouply si vedle
fronty u dětské sekce s komiksy, jakmile začala autogramiáda, dostaly jsme
se na konec fronty, která v prvním patře byla (další část se utvořila až
pod schody) a za pár minut jsme se dostaly až k samotnému autorovi, který
byl od pohledu opravdu milý a příjemný, hezky se na nás usmál a pozdravil nás,
během chvíle jsme stály mimo a jen se dívaly, jak přicházejí desítky dalších a
zase odcházejí, celá autogramiáda trvala přes dvě hodiny a Jo Nesbø za tu dobu
stihl podepsat přes dva a půl tisíce knih, čteček, fotek a papírků. Byl to pro
mě určitě neuvěřitelný zážitek, i když jen na chvíli a tímto článkem, bych se
chtěla omluvit všem, kteří stáli takovou dobu venku a my jsme je o dvě místa
posunuly dozadu, pro mě to však byl opravdu nejskvostnější zážitek, který sice
trval jenom pár vteřin, ale i tak byl dokonalý, protože Jo Nesbø pro mě znamená
nějako role model, je pro mě vzorem člověka, který dokáže tak neuvěřitelně
krásně zformulovat svou složitou životní myšlenku a vložit ji mezi řádky svého
strhujícího příběhu, je to pro mě člověk, se kterým bych dokázala strávit
hodiny povídáním o životě a psaní, o jeho názorech, dokázala bych mu hodiny
říkat, jak moc je pro mě jako spisovatel důležitý, jak moc mi jeho slova
dokážou zamotat mysl a potom ji tak elegantně vrátit zase zpátky a dokonce jí
dát několik dalších užitečných věcí. Jo Nesbø je pro mě člověk, na které bych
mohla křičet, proč to všechno takhle udělal, a pak se mu hluboce omlouvat, že
to tak vlastně je i svým způsobem hezké a poetické, proto ho doporučuji všem,
kteří potřebují někoho nenávidět a milovat zároveň, pokud hledají hrdinu, který
je tak trochu zkažený a přitom dobrý, pokud hledají slova a rady do svého
života. Začněte však pěkně od začátku Netopýrem, jinak se vám příběh zkazí! Dál
pokračují Švábi, Červenka, Nemesis, Pentagram, Spasitel, Sněhulák, Levhart,
Přízrak a Policie, krásně čtení a nebojte se, že to bude trvat dlouho, od
začátku roku jsem od něj přečetla sedm knížek!
Celé ty vteřiny, kdy jsem stála naproti svému oblíbenci,
jsem potřebovala vstřebat nad pořádným hrnkem kávy, ještě než jsme dorazily do
Starbucks, prošly jsme asi tři obchody, do jednoho z nich jsme se vracely
kvůli pěknému ponču pro Domču (to zní rýmovaně) a narazily tam na jednoho na
jednoho malého, plešatého Francouze, který se s námi hned dal do řeči.
Neustále nám říkal, jak jsme hezké a jak moc nás miluje, že jsme navždy v jeho
srdci, a jak moc by nás chtěl navštívit v našem městě, ze kterého jsme
přijely, když zjistil, že se učíme francouzsky, spustil na nás jednoduché
fráze, které jsme dokázaly s námahou rozluštit, ale podařilo se to. Postupem
času však jeho dotazy a narážky už moc usměvavé nebyly, dostala jsem dokonce
několik objetí a jednu společnou fotku, po půl hodině jeho obdivování naší
krásy, angličtiny a znalostí se nám podařilo se s ním rozloučit a zanechat
mu místo čísla na telefon, který původně chtěl, jen mail. Jako učitel na
francouzštinu by byl určitě dobrý, ale v některých chvílích to možná i
přeháněl.
Po incidentu s naším francouzským kamarádem jsme to šly
zajíst do Mark & Spencer, kde jsme si daly cookie s bílou čokoládou,
kterou určitě doporučuji, jestli někdy zavítáte do M&S a k tomu si
dejte jejich skvělý čerstvý džus. Jedna cookie však nedokázala smýt ten
zvláštní pocit, který jsme s Francouze stále měly, a tak došlo na pořádné
silné kafe. Cestou zpět na nádraží jsme přemýšlely nad tím, jak je možné, že
starší tak snadno okouzlíte, ale ti, které bychom chtěly, si toho nevšímají,
Domča má ale štěstí, protože už pár let s někým je a můžu tvrdit, že spolu
ještě dlouho budou, pro mě však přijde zvláštní, že na některé se stačí usmát a
oni roztají, jako sním v létě a jiné to spíš ještě víc zmrazí do podoby
neprostupné ledové kry. Přemýšlely jsme nad tím, jak skvělé by bylo někoho
potkat, někoho, kdo by si vážil nás a my jeho.
V přeplněném vlaku z Prahy jsme si jako první
stihly zabrat v rychlíku místa, myslely jsme, že tu tři čtvrtě hodinovou
cestu zpátky budeme sedět nad fyzikou a pokoušet se v tom nalézt něco, co
by bylo zákeřné a objevilo se to v testu, někdo si však usmyslel, že těch
překvapení v podobě až moc přívětivých Francouzů nebylo dost, a tak si na
místo naproti nám přisedl vysloužilý voják s hůlkou ve věku asi pětasedmdesáti
let, který se hned pustil do řeči, a tak jako náš Francouz, začal mluvit o tom,
jak moc nám to sluší s té schody náhod a ze všech těch slov, jsem se celou
cestu usmívala tak moc, že mě tváře bolí ještě teď. Stařík nám vyprávěl o své
manželce, která byla podobná Domče, ale že kdyby si měl vybrat teď mezi námi
dvěma, vybral by si mně, prý mi z očí vyzařovala láska a cudnost (ještě
aby ne, když jsem se před několika týdny dozvěděla, že jsem zakřiknutá) za to
Domča má prý v očích něco divočejšího, tento stařík nás stačil za těch
čtyřicet minut, co s námi seděl ve vlaku, rozebrat na úplně kousíčky,
dozvěděli jsme se, čemu se máme v budoucnosti vyvarovat a co nás asi tak
čeká, to všechno nám vyčetl z tváře a pohledu. Zvláštní, že mě kromě cudné
nazval ke konci cesty ještě provokativní, což mi přijde jako dokonalý
protiklad. Nicméně jsem se o sobě dozvěděla tolik, co jsem o sobě snad ani
nevěděla. Zvláštní na tom bylo to, že se oba sešli v jeden den a oba
mluvili o lásce, kterou by lidé měli k sobě mít, že by měla být pravá a že
nás občas může bolet, že bychom měli lidem, které milujeme, ta slova říkat, že
někdy se lidé milují a ani o tom neví, že někdy láska bolí i hřeje. Možná to
bylo to nezvláštnější, co se mi za poslední dobu stalo, avšak myslím, že z nějakého
zvláštního důvodu to mělo, který opravdu nedokážu vysvětlit, to mělo u určitý
smysl a význam. Tento den si určitě zapamatuju na dlouhou dobu, a pokud se to
má stát ještě někdy příště, mohl by to být někdo možná trochu mladší a hezčí,
ale vybírat si asi nemůžu.
0 komentářů:
Okomentovat