Je skoro půlnoc..
Všechno vláknité a nejlépe stočené připomíná mi deoxyribózu, mám hlavu plnou myšlenek jako nákupní taška, žaludek se mi svírá. Snad jen díky ostrým dopadům kapek deště a následné vlny chladného vzduchu, jež konečně navštívila i mé okno, jsem i v tuhle pozdní hodinu chytila trochu inspirace vytvořit další článek.
Poslední dobou je toho kolem přes příliš. Ne, vážně, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem snědla tolik růžových tobolek před spaním jako v poslední době. Sice to většině z vás asi nebude dávat smysl, ale všechen stres a výkyvy nálad dávam za vinu počasí. Nesnáším teplo. Nesnášim ty horké prosluněnné dny, kdy se nemůžu ani nadechnout, všude je ticho, slunecní paprsky bijí neúprosně do všeho kolem včetně nás, (hladina UV záření stoupá a s ní i riziko rakoviny kůže.) Je to jako tichá bitva, kde není útěku, nemůžete se nikde schovat.V té veškeré zlatavé záři přestávate racionálně uvažovat.
No, asi takhle já vnímám letní klima. Prázdniny a jahody jsou fajn, ale s tímhle druhem počasí tedy zrovna sžitá nejsem. Jediné, pro mne vskutku přínosné časti dne, jsou brzká rána a pozdní večery nebo-li, jak sama rádá říkám "hot summer nights" a ty mám ráda. Úplně nejvíc ale miluju, když prší. Takže není divu, že mým nejoblíbenějším obdobím je chladný, přesto kouzelný podzim. Soudě snad i podle toho, že jsem se v tomto magickém období narodila.
Je to zvláštní, ale už jako docela maličkou, vždy mě cosi poutalo na zelené krajině plné stromů na přelomu podzimu v chladném mlhavém oparu sychravého počasí. Vždycky mi to příjde jako vysvobození. Po tom voňavém jaru, které vždy zpustoší hříšné léto, se to celé jeví jako vykoupení. Všichni jsou najednou tak slabí a unavení, chtějí zpět horké dny..a já..? Jako bych snad z toho všeho čerpala energii a naplnění.
Miluju klid, ticho a v tomto mrazivém období i občasnou samotu, navzdory tomu, jak rušivým elementem se často jevím. Asi i díky této povaze mám prostě raději taková klidnější období.
Zbožnuju když jdu ráno sama parkem obklopená pestrobarevnou škálou listů stromů a keřů. Na trávníku ještě ranní mrazík, co sladce praská pod nohama a který, až se slunce převalí přes polední horizont, zmizí jako pára nad hrncem. Na sobě mám khaki kabát, černé potrhané džiny, kulich a batoh. Blonďaté vlasy už dávno ztratily svou letní jiskru, jakou ostatně blond vlasy v letních měsících mívají. Jsou studené, vybledlé a neupravené, snad docela jako pleť, až na ty dva červánky, co vždy vykouzlí na tváři ranní mrazík. Mysl je chladná a otevřená, konečně mohu lépe dýchat, konečně mám pocit, že jsem se opět našla.
Ano, já v tom všem vidím obrovskou inspiraci a prožitek.
Jo, je červen, ale věrte nebo ne, vážně se na ty chvilky neskutečně těším a i v tak horkém období se snažím stále si uchovat tu studenou jiskřičku toho všeho, co podzim obnáší.
Uhh, je přesně 0:00 a já se teď cítím jako sněhulák, taju a nemůžu usnout. Ráno zase přijdou všechny starosti a stres, stovky pohrocených lidí kolem..pozitivem je snad alespoň to počasí, které by se podle všeho mělo zítra zase o krůček přiblížit k obrazu mému (pokud předpovědi nelžou.)
Hodně síly a odhodlaní do posledních několika dnů, týdnů školy. Zasloužené volno čeká za dveřmi, tak vydržte!
Týn
0 komentářů:
Okomentovat