..."Chemie, to je vlastně jedna velká hříčka slov, *hudebně*cyklopentanoperhydrofenantren "...
..." Co to je za polysra*ku..?"...
..." Dala bych si kafe.."...
..."Dobré ráno, studenti, tak dneska to máte pětasedmdesát dní do maturity, už se učíte? "...
..............................
Bude to bezmála půl roku, co sem někdo z nás takzvaně postnul poslední článek. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, za tu dobu se toho událo strašně moc a vlastně skoro nic. A důvodů, proč se náš virtuální deník stal místem osiřelým je hned několik.
Učení, maturita, všechno kolem toho. Co se mě týče, chtěla jsem mnohokrát zase vytvořit inspirativní a v rámci možností kvalitní článek, což se shodou okolností nestalo. Když chcete vykonávat jakoukoli tvůrčí činnost, ať je to kreslení, hudba nebo právě psaní, potřebujete inspiraci, ale to není zdaleka všechno. Ono samo o sobě inspirace mě denně navštěvovaly dostatečně. Doslova se mi lepily na paty, někdy až do takové míry, že jsem si z nich i dokázala vytvořit náměty na další článek už v hlavě a první řádky nového článku se mi už před očima sypaly takřka z rukávu. Někdy jich bylo tolik a byly tak nápadité, že kdybych si je bývala nepoznamenala do diáře, bylo by mi to líto. Ale k čemu to všechno je, když nemáte čas. Je to jako skládačka. Jedno bez druhého prostě nezapadne, nefunguje to.
Blog, respektive psaní, je pro mě místo, které má pro mě podobný význam řekněme asi jako sport. Při sportu se vám vylučují endorfiny, stejně jako při pojídání čokolády a tak podobně. Tím nechci tvrdit, že se mi při psaní vyplavují endorfiny (heh), protože to fakt nevím, ale svým způsobem se při tom cítím dobře. A tak jsem se zastavila mezi řádky někde u jedné z maturitních otázek, sebrala počítač a stejně jako Carrie Bradshawová jsem u otevřeného okna (s vyjimkou toho výhledu na Manhattan) a šálku kávy začala sepisovat tento článek, který vlastně ani není předurčen k nějakému specifickému tématu. Spíš jsem ho pojala jako takový menší flashback za uplynulým zimním obdobím. A nebo vlastně jo. Bude tak trochu o čase a taky trochu o mě. Různorodý.
Zima pro mě nebyla dvakrát příjemným obdobím, nevím, snad to bylo tím počasím...
Kdybych to měla zpětně shrnout a zhodnotit, stalo se hodně věcí, spíše negativních než pozitivních. Dlouho jsem se trápila věcmi a lidmi, jako to už mám asi součástí diagnózy, a byla z toho nešťastná. Teď z odstupem času už se na to koukám jinak. Jestli vám mám prostřednictvím tohoto článku dát alespoň jednu užitečnou radu tak to bude asi tahle:
"Na všechno se dá koukat ze dvou úhlů pohledu."
Tuhle formuli si teď pokaždé vybavím, když na to přijde a pro mě, jakožto krále všech skeptiků nejvyššího, to má obrovským význam. Ono totiž ne nadarmo se říká:"Všechno zlé pro něco dobré."
No a jestli je to pravda? O tom se už musíte přesvědčit sami. Pravdu ukáže až čas.Čas je relativní a je to taky další věc, jejíž cenu jsem v několika uplynulých měsících pocítila. Momentálně se přikláním k faktu, že čas je jedna z nejcennějších věcí, co máme a to, jak s ním naložíme nás může stát opravdu draho. Asi si myslíte, že je to klišé takhle o tom mluvit, možné je, ale zásadní rozdíl je v tom, když o klišé hovoříme prostě jako o klišé a když si pravou podstatu tohoto klišé opravdu uvědomujeme.
Na závěr bych snad jenom chtěla říct, že mám s blogem do budoucna velké plány, ovšem všechno má svůj čas a toho teď vážně moc není. Jako velké pozitivum ale beru v posledních dnech to bájový jarní počasí a hlavně, podržte se, SLUNÍČKO! Takže nasávejte pozitivní energii a zkuste občas prostě jen být.
P.S.: Maturanti, neprokrastinujte, protože některé možnosti se objevují jen jedinkrát za život a byla by obrovská škoda je promeškat.
Týn
0 komentářů:
Okomentovat