Chystají vás na to snad od té doby, co jste se narodili - tedy u nás doma to aspoň tak bylo -, s postupem času na vás kladli neuvěřitelné nároky a testovali jestli to odpravu dokážete, říkali vám, jak to bude hrozné, jak budete vzhůru celé noci, jak nebudete znát sluneční světlo, protože nebudete vycházet z domu, jak před sebou budete mít jen samé papíry a nic jiného, že se z toho skoro zblázníte, že budete brečet strachem a že budete rádi, když se ze sebe dostanete aspoň jedno slovo, možná, že tohle všechno zažijete, ale najednou až bude po všem, zjistíte, že to bylo tak zbytečné se tolik bát, protože to opravdu nebylo tak hrozné.
Maturita je v kapse.
Krev. Pot. A slzy. To všechno nás to stálo, ale úspěšně jsme to zvládli a dokázali všem ostatním, že jsme opravdu chytří a že svět dospělých se má na koho těšit. Prožívali to s námi snad všichni učitelé a musím říct, že se opravdu vyplácí být jednou z nejhodnějších tříd na planetě gympl, pak vás totiž žádný učitel nepotopí, protože jste mu dělali 4 nebo dokonce 8 let ze života peklo. Nazvali nás jedinečnými, všichni o nás věděli, byli jsme produktivní, kreativní, soutěživí a často vyhrávali, přesto jsme nikdy nevyhodili záchody do vzduchu nebo nepodstrčili zlomenou židli jedné z učitelek. Vymysleli jsme si dokonalé rozloučení pro školu, zjednali několik projektů a zviditelnili jméno školy. Dokázali jsme chodit do školy na důležité věci i zatahovat na ty ještě více důležité, přesto jsme procházeli s úsměvem, pochvalami a dobrými známkami. Všechno se to vyplatilo a neuvěřitelný kolektiv se doplazil až k první zkoušce z dospělosti, kterou zvládl skoro na jedničku.
Tyhle čtyři roky plné výletů a skvělých zážitků, budou jednou z těch částí života, co si budete chtít zapamatovat navždy. Důkazem bylo i dvojité rozloučení, jak v pátek po posledních maturitách, tak i v sobotu den poté na zahradě u třídního, kde jsme se sešli opravdu všichni a pokračovali dál po celých Poděbradech pochodujíc podchodem zpívajíc písničky. Upřímně tohle ale nebyla poslední party tohohle léta a upřímně mám pocit, že jich bude mnohem víc, než s čím bychom počítali. Možná, že už se všichni nikdy nesejdeme, možná, že na srazech za pár let si budeme vyprávět o tom, jestli jsme někoho, kdo nepřišel, v poslední době neviděli, ale s tím už se tak nějak počítá.
Teď už je na každém z nás, jaký si ten život udělá, už z nás něco je, už jsme něco dokázali a teď před sebe stavíme další překážky, které budeme chtít zdolat. Někteří z nás odcestují do ciziny, aby si splnili své sny, další budou studovat skoro celý život, aby byli tím, čím chtějí, protože už od dětství se na to chystali. Život gympláků není jednoduchý, většina z nás měla velké představy nebo vůbec žádné, po maturitě z nás vůbec nic není a jediné, co můžeme dělat, je studovat dál, protože v praktickém životě nejsme skoro vůbec použitelní. Naše znalosti se srovnávají se školami trochu jiného stupně a přitom z toho nevyplyne vůbec nic. Gymplák je tak trochu jiná odrůda studenta střední školy, ne zas tak vzácná, ale z maturitního hlediska dosti špatně hodnotitelná.
Můj život na gymplu mi dal přátele, které bych nechtěla nijak měnit, dal mi zkušenosti i vědomosti, připravil mě na krutosti vejšky i na práci na vyšším stupni, dal mi nezapomenutelné okamžiky a já bych ho neměnila. Stali jsme se výjimkou a příkladem pro ostatní. Nebuďte jako všichni ostatní, buďte jiní a někdo to určitě ocení. Vytvořte si na střední pěkné místo k žití a projdete jí jako nikdy. Maturity se nebojte, zvládli to jiní a vy to zvládnete taky (nebudu lhát, že jsme byli vyděšení a klepaly se nám ruce), nedělejte zbytečnosti, protože to vám rozhodně nepomůže a jestli nedáte maturitu na poprvé, dáte ji na podruhé a jestli si myslíte, že bez maturity a jen se základní školou dobijete svět a že nikdy na vás nemá, tak vám doporučuji, abyste radši mlčeli, protože to očividně nemáte v hlavě v pořádku.
Ren
0 komentářů:
Okomentovat