Po nějaké době jsem zase zpět s novým článkem. Většině
z Vás počínaje dnešním dnem nabylo významu slovo léto, začínají totiž prázdniny.
Já, Ren, Thomi a spousta dalších úspěšných letošních maturantů máme prázdniny
už tak měsíc. To samozřejmě znamená, že jsem teď měla a mám spoustu volného času
na přemýšlení a oživování našeho blogu prostřednictvím psaní nových článků (a
samozřejmě dělání i jiných věcí !).
Dlouho, opravdu
dlouho jsem přemýšlela nad tím, o čem napsat po delší absenci mých příspěvků.
Měla jsem a stále mám připravený článek respektive takové shrnutí poznatků,
dojmů, zážitků a všeho možného vztahujícího se k mému gympláckému životu,
který mi před měsícem úspěšně skončil a celkově věcí týkajících se maturity.
Ten článek jsem chtěla psát už mockrát, ale vždycky jsem si uvědomila, že
zrovna teď nechci dělat z uplynulých čtyř let nějakou retrospektivní
parodii, vzpomínku. ještě chvilku chci tenhle život žít pokud možno reálně. Ještě nechci
začít vzpomínat na něco, co sice oficiálně skončilo, ale v nás to tak ještě
stále přetrvává a já doufám, že ještě několik let přetrvávat bude! Tak mi to
ještě chviličku dopřejte, prosím. Nicméně ten článek bude, ale ne dneska, ne
teď.
Jak už nadpis článku prozrazuje, dnešní článek bude trochu o povaze a o takovém našem malém vesmíru, který si občas každý vytváříme, kam utíkáme, kde se schováváme a je nám dobře. Mimochodem tento citát pochází od ženy, kterou budu vždycky moc obdivovat, a tou je Yoko Ono, manželka mého oblíbeného Johna Lennona. Pokud to teď čte
někdo, kdo mě už zná nějakou dobu, nepochybně si teď bude kroutit obočí nad
tím, co napíšu. Ano, jsem introvert. Hodil by se k tomu hešteg přiznání heh.
A proč se to má zdát divné? Protože já
jsem přece vždycky to sluníčkový dítě, optimista, frája, extrovert...člověk, co
se navenek snaží si z ničeho nic moc nedělat. Snaží. Navenek. Ale tak to
není. K tomu napsat tento článek mě donutilo zamyšlení se nad jednou
mnohokrát se opakující situací, která se mi posledních pár dní děje. Nicméně k pointě toho, proč to píšu, se
za malou chviličku dostanu.
Jak už jsem zmínila, jsou prázdniny. Podle
představ mé rodiny bych svůj čas teď asi měla trávit někde venku s kamarády.
Já jsem po většinu času doma. Dlouho spím, vstávám pozdě, užívám si ta volná
rána klidu, bez hluku a přítomnosti kohokoliv dalšího. Je to pro mě po tom několika měsíčním stresu a učení opravdu release. Vychutnávám si snídaně
na terase za svitu slunka. Jdu se sama projít. Odpoledne trávím nejradši sama
ve svém podkroví, kde si zatáhnu všechny žaluzije, lehnu si do křesla nebo do
postele a pouštím si seriály a filmy. Čtu si. Vybarvuju si omalovánky! Mám
doslova potěšení z toho, když si jen tak sama v podvečer natrhám na
zahradě čerstvou mátu a udělám si matový čaj, sednu si na terasu k bazénu a
hodiny tam jen tak mlčky sedím. Nevyhledávám zbytečnou komunikaci. Fotím si západy slunce, polemizuju sama nad
sebou, poslouchám u toho hudbu.. Načež se v očích mé rodiny jevím jako naprostý
outsider, co nemá kamarády a sedí doma na zadku a příliš s nimi nekomunikuje
prakticky o ničem. A právě otázky typu: „Proč tady jen tak ležíš a proč se s námi
nebavíš a proč radši někam s někým nejdeš?“ mě donutily se zamyslet nad
tím, jak malé pochopení mají lidé k tomu, když je člověk rád introvertem a
rád si tyhle chvilky samoty vychutnává. Protože v tomhle slova smyslu je
každý z nás občas introvert a když říkáte, že ne, lžete sami sobě! Člověk totiž občas nemá potřebu se s někým
dělit o svoje myšlenky a pocity, radši to v sobě podusí, radši jen tak
leží a zaměstnává svoji hlavu nad seriálovými příběhy a podobně. Nechá čas, aby
to zahojil, aby to všechno tak nějak vyplynulo, protože lidí, co pro takové
pocity mají pochopení a kterým bychom to i třeba rádi sdělili, je málo. A mě vážně hrozně mrzí, že pro tyhle potřeby
typu “ být sám“ lidé to pochopení nemají. Nepochopí, že zrovna já tohle miluju, že takhle relaxuju a čerpám energii, soudí mě a snaží se mě přesvědčit o tom, že tyhle aktivity pro mě samotnou jsou jen ztrátou a
plýtvání času a že jsem v podstatě líná, když se zrovna nechci nadchnout
pro něco, co považují za rozumnou činnost a s někým ji nesdílím.
"People are always so boring when they band together. You have to be alone to develope all the idiosyncrasies that make a person interesting."
Andy Warhol
Víte, ono občas, když se ve společnosti lidí jevím sluníčkově
a upovídaně, neznamená to, že taková opravdu jsem. Lidé ale pak snadno nabývají
dojmu, že jsem a když se najednou na chvíli od této předlohy odchýlím a naladím
se do introvert modu, jsem divná a měla bych se rychle vzpamatovat. Nechci tomu
říkat přetvářka, protože v mých představách nabývá slovo přetvářka takového významu, jako když se člověk
přetvařuje v něco povrchního a to já nedělám. Prostě jen selektuju informace,
pocity, myšlenky, ideály.. a na povrch nechávám proniknout jen ty, které uznává
za vhodné. Jsem jenom člověk, co má dvě stránky a jednu hold ukazuje častěji,
protože navzdory jeho obalu je jeho jádro až moc křehké a náchylné k porouchání
se. Já nemám jednu stránku bílou a jednu
černou, jednu dobrou a jednu špatnou, pro mě jsou to dvě stránky, dva proti
póly, dva extrémy, co vytvářejí celek, který mě dělá takovou, jaká jsem a bez
jedné by nemohla fungovat druhá a naopak.
Chtěla jsem vám
ukázat a prostřednictvím tohoto příspěvku sdělit, že ikdyž tak v 90% nevykazujete
běžně známky introverta, máte právo na to se tak občas cítit. Každý si občas vytvoří pomyslný kruh, osobní prostor, kam nikoho pustit nechce. Lidé vás možná nebudou
chtít pochopit, nemusejí vás za to mít rádi, ale to je v pořádku, nemusíte
se někomu ospravedlňovat za to, jak trávíte čas nebo jak se zrovna chováte. Pořád
jste to vy, věční optimisti, co jsou rádi ve společnosti lidí, kdo se občas na
týden někam zavře a nekomunikuje, protože co si budeme povídat, svět je občas
zlej a ošklivej..
Týn
0 komentářů:
Okomentovat