neděle 21. srpna 2016

Co mi střední dala a vzala aneb pohádka jménem Gympl

Je to tu. Dlouho slibovaný článek je konečně na světě. Jsem ráda, že jsem se k jeho napsání konečně dostala, ačkoliv mě to stálo hodně přemáhání se, ale nakonec jsem ten vnitřní boj sama se sebou vyhrála. Neberu psaní jako povinnost, ale odreagování. A třebaže jsem poměrně cílevědomej člověk, na druhou stranu jsem ovšem taky dost líná se k něčemu podobnému dokopat, a tak raději snáze sklouzávám ke stereotypnímu stylu života (čti spí do 11, celý den si čte nebo sleduje seriály) a o to hůř se pak z této komfortní zóny dostávám.

Jednoduše bylo už na čase posunout se kupředu.




Dlouho jsem se zamýšlela nad otázkou, co mi gympl dal nebo v opačném případě vzal. Nakonec jsem pro Vás v rámci této úvahy vytvořila seznam, ve kterém se Vám v několika bodech pokusím přiblížit, co všechno jsem se kromě periodické tabulky, kombinatoriky nebo Newtonových zákonů naučila a získala za uplynulé čtyři roky.



1. "I'LL BE THERE FOR YOU!"

Na základce jsem poslední dva roky nabývala dojmu, že do té třídy nepatřím a s každým vysvědčením se nemohla dočkat toho posledního. Věděla jsem, že kromě hrstky lidí, se kterou jsem se bavila, zde panovala úplně jiná mentalita, která nerozuměla Vám a ani vy jí, určitě to každý znáte. 30. 6. 2012 byl den, kterým pro mě odstartovaly jedny z nejlepším prázdnin doposud. Dodnes na to vzpomínám jako na jedno z těch klíčových období, které Vás konečně posune někam dál. Jiný kolektiv, jiná mentalita, konečně jsem si připadala, že doopravdy žiju. Právě za tyhle prázdniny jsem totiž stihla poznat část mé budoucí třídy. To hlavní ale přišlo až na podzim téhož roku, kdy startoval nový školní rok. K mému překvapení jsem hned na poznávacím kurzu pomalu ale jistě ztratila veškeré ideály o tom, jak budou lidi na střední kůl a moje přehnaná očekávání byla nepochybně ovlivněna různými americkými filmy o střední. (Jo, nikdo jako Troy Bolton z HSM v tý třídě fakt nebyl, smůla.) Byli jsme dost zvrácená třída. O přestávkách jsme se pošťuchovali jako děti na prvním stupni. Lítajicí svačiny nebyly něčím nevšedním. Kradli jsme si sešity a navzájem si do nich psali vtipné a často nevhodné poznámky, které se pak vždycky nešťastnou náhodou dostali do ruky zkoušejícím. Pamatuju si, jak mě jednou dva spolužáci v naději, že to bude fakt vtipný, začali lechtat na lavici a navzdory mému neskonalému odporování jsem se najednou ocitla o přestávce před celou třídou bez trička. (trapas) A už jsem vám vyprávěla o tom, jak zabalili spolužačky do pětimetrové potravinářské fólie a ty chudinky se z toho dostávali ještě druhou přestávku?   Myslím, že naše druhá bloggerka Ren zase nikdy nezapomene na to, jak jí nedobrovolně prali svetr ve třídním umyvadle, no prvák byl fakt zajimavej a  je toho opravdu příliš pro jeden článek. 
Nicméně v prváku jsem z toho kolektivu byla dost otrávená, všichni jsme ještě stále byli tak nějak naškatulkováni do jednotlivých společenských kast a dovolila bych si říct, že tu ve vzduchu panovalo i mírné opovržení a nadřazenost. Ale nehádali jsme se.
Ledy se poprvé prolomily někdy na lyžáku a od té doby to bylo jen lepší a lepší. Nevědomky a krůček po krůčku jsme se každý navzájem od sebe učili něco nového. Někdo nabýval sebevědomí a někdo pracoval na své povrchní stránce. Ve třeťáku na cyklisťáku jsem se sblížili zase o kousek víc a já už věděla, že jsem našla přesně to, co jsem na základce nikdy neměla. Ten nejlepší kolektiv pod sluncem.
Zvládli jsme maturitu, společně ušli obrovský kousek cesty a podrželi se i těch nejtěžších chvílích (čti potřebuješ zvracet a nemá ti kdo podržet vlasy). Gympl mi dal šanci být ve správnou chvíli na správném místě a poznat tak úžasné lidi a šanci udělat si z nich kamarády (snad) na celý život. Tohle se běžně na střední nestává a jsem nesmírně vděčná, že já takovou příležitost dostala.


2. "Láska na první pohled?"

Doslova a do písmene. Osobnější, ale nemohla jsem si odpustit tenhle milník vynechat. Říká se, že každý začátek je prima a pro mě to vážně prima začátek byl. Dovolím si tvrdit, že takhle šťastná jako tenkrát jsem dlouho nebyla. No, nic ale netrvá věčně, že jo. S prvním láskou přišlo i první zklamání. Dodnes na to období ale hrozně ráda vzpomínám. Jinak další z věcí, která by se mi nikdy nepřihodila nebýt v roce 2012 studentkou gymplu.



3. Naděje, odhodlání, sebevědomí

Ještě než jsem vůbec měla s gymplem co do činění, moje sebevědomí kolísalo tak různě kolem -273,15 stupňů celsia,  nebo-li 0 Kelvinů, což je vlastně dle třetího termodynamického zákona absolutní nula. Vždycky říkám, že všechno je propojeno se vším a vše se děje kvůli něčemu a v tomhle případě tomu nebylo jinak. Asi to bylo právě způsobeno lidmi, které jsem kolem sebe měla, protože je zvláštní, že se to všechno s příchodem na gympl od základů změnilo. Na základce jsem se kolikrát za svoji snahu (a s dovolením a velkými uvozovkami) chytrost kolikrát styděla a přesto si nepřipadala stále dost dobrá. Když jdete na gympl, čekáte o proti základce, co se učiva týče, děs, hrůzu, špatný známky...Já jsem podvědomě věděla, že to tak horký nebude. Moje schopnost snáze se učit byla najednou uznávaná a ne hejtovaná a nakonec i sdílená. Tohle byl právě jeden z těch faktorů, co mi vrátil moje sebevědomí zpátky do normy.
Za ty čtyři roky jsem poznala, že naděje je správná věc, která ovšem funguje na základě toho, jak moc svým snům a představám věříme, kolik jsme schopni do nich investovat a jak moc je naše víra v ně silná, je tedy postavená na sebevědomí. Pakliže splňujete tyto požadavky, získáte odhodlání jít za svými sny, konat činy a a své idee tak zrealizovat.



4. "Na všechno se dá koukat ze dvou úhlů pohledu"

Všechno souvisí se vším. Změní se Vaše morální hodnoty a priority, změníte úhel pohledu. Já měla do té doby jeden jediný, hodně pesimistický, ovlivněný názory společnosti, ve které jsem se pohybovala. Nový kolektiv, nová mentalita, nový úhel pohledu. Do té doby jsem nikdy nebyla 100% sama sebou, byla jsem dost sebekritická a je pravda, že stále jsem, ale naučila jsem se s určitými věcmi žít, naučila jsem se určité věci přijmout takové, jaké jsou a našla v nich skrytou krásu a originalitu a to podle mě je hlavní pilíř k naší duševní spokojenosti a vyrovnanosti. 



5. Schopnost ovládat čas

Věřím, že každý by chtěl tuhle super power. Neuměla jsem se nikdy vykašlat na něco, na čem mi opravdu záleželo, prostě jsem taková nebyla a nejspíš (díky bohu) nikdy nebude. Kolikrát se mi naskytla situace, kdy jsem si říkala, že tohle nezvládnu, že se tu chemii ze dne na den nenaučím, že bych si přála aby měl den 50 hodin a já uměla cestovat časem, panikařila jsem. Hlavně teda v prváku, pak to přišlo až u maturity. Nicméně vždycky jsem se uklidnila, nadechla se a s vervou a odhodláním se pustila do práce a nepřemýšlela, jestli to zvládnu resp. stihnu nebo ne, prostě jsem se s tím nějak vypořádala po svém. Co jsem stihla, to jsem stihla. S dojmem, že jsem vložila do něčeho, co mě fakt baví, maximum jsem pak vždycky šla na test s pocitem totálního vokna a doufala, že to nějak dopadne. A dopadlo. 
Víte, vždycky to nějak dopadne a jak, to už záleží jen a jen na vás, všechno se to odvíjí od toho, kolik jste do dané záležitosti schopni investovat, ať je to test z chemie, maturita, vztah, sport...já tomu říkám karma. Jednou se Vám to všechno prostě vrátí. Takovým mým životním mottem je, že i když se Vám zdá nějaká situace zpočátku nezvladatelná, pokud to nevzdáte, vždycky to dopadne tak, aby to pro vás bylo co nejlepší. Bez ohledu na to, jestli Vám zbývá 24 nebo 48 hodin.Věřte mi. 





6. Nové příležitosti

Za celé středoškolské studium se mi naskytlo hned několik skvělých příležitostí. Krom toho, že jsem měla možnost poznat spoustu nových lidí, se naskytly jiné a zajímavé příležitosti. Byli jsme neobyčejná třída, tvrdili to všichni a my to o sobě věděli taky. Jedna z věcí, která nás dělala neobyčejnými bylo záhadně vysoké číslo počtu exkurzí, které jsme měli na kontě. Navštívili jsme toho a viděli fakt spoustu a díky naší soutěživosti asi i vstoupili do dějin našeho gymplu. Díky naší škole jsem třeba měla i možnosti vycestovat do Francie a podívat se do sídla evropského parlamentu. Kromě nespočetných cestovatelských dobrodružství mi ale střední dala příležitost, abych našla samu sebe a něco co mě doufám bude bavit. Nebudu lhát, když řeknu, že nebýt na gymplu, nikdy bych se pravděpodobně nerozhodla jít studovat medicínu  a kdybych si tenkrát ten seminář z biologie nakonec nezvolila, kdo ví, třeba bych dnes na Facebooku uváděla, že jdu studovat architekturu. 
Život je stále jedno velké překvapení.



7. 365 x 4 záchvatů smíchu, které Vám prodlouží život!

Další věci, které si cením je právě ta mentalita, která v celé škole panovala a s ní spojený humor, který mě celé 4 roky doprovázel. Protože není nic lepšího, než když se dokážete smát od 8 od rána do tří odpoledne, přestože máte všichni za 4 nebo za 5 z testu z matiky a zítra zas něco píšete. Zdá se to jako něco nemožnýho, ale věřte nebo ne, byly doby, kdy jsme dostávali záchvaty smíchu pravidelně každou hodinu. Takový ty záchvaty smíchu, kdy se 30 lidí fakt baví, když už se ani nemůžete smát, jak vás bolí břicho a co víc, kantor se baví s Váma, jó to bylo fajn. Není běžný, aby se 30 lidí takhle sehrálo a společně se pravidelně zasmáli. Asi Vám to přijde jako prkotina, hloupost, ale pro mě tyhle maličkosti fakt hodně znamenali. Bez toho bychom totiž byli obyčejní.



8. Volejbal, volejbal a zase volejbal

Abych se nebavila pořád jenom o těch rádoby duševních záležitostech, jako milovník sportu jsem na naší škole rozhodně nestrádala. Kdybych měla vypíchnout jednu jedinou aktivitu, které jsme poslední dva roky věnovali 90% našich hodin tělesné výchovy a která mi nikdy nešla, byl by to bezkonkurenčně volejbal. Fakt jsem se ho naučila hrát, i přesto, že mě to k tomu nikdy netáhlo.A nakonec nás to i bavilo, no ne? 

Samozřejmě podávat stále moc neumím, co si budem.




9. Zážitky

Nespočet, nespočet, nespočet. Špetce z nich už je tento článek věnovaný, ale všechno se ani sepsat nedá a hlavně některé zážitky si přece jenom ráda nechám pro sebe. Jak by řekl Barney: "Bylo to legendární." Opravdu bylo. Jsem ráda, že se ten pomyslný seznam v našich hlavách zaplňuje i o prázdninách, když už nejsme středoškoláci a taky doufám, že tomu bude tak i nadále, třeba za 20 let, přestože už budeme každý úplně někde jinde a budeme mít kvantum nových strastí a starostí. Ty vzpomínky už nám ale nikdo nevymaže.



Říkala jsem si, že nemůžu být celý článek takhle optimistická a dlouho jsem hledala něco, co mi gympl vzal. Jediné, na co jsem si vzpomněla bylo snad těch pár desítek hodin spánku, které jsem občas oželela, ale to k tomu patří. Takže jsem prakticky na nic záporného nepřišla, protože to v sobě nic záporného nemělo. Nic tak záporného, co by dokázalo konkurovat všemu tomu kladnému, co jsem již zmínila. Já osobně jsem si z  těch čtyř let vzala strašně moc a jsem ráda, že jsem tam, kde teď jsem. Za mě 10/10 a dala bych si to fakt klidně znova. Vám všem, co se teprve rozhodujete ohledně střední a víte, že na gympl máte, běžte tam, zkuste to, protože to prostřední a celkově i ty znalosti Vám v dnešní době málo která odborná střední poskytne a navíc můžete další čtyři roky polemizovat a rozhodovat se o Vaší budoucnosti.
 Vím, že mnozí z Vás takhle odvázaní ze střední asi nejsou a nikdy nebudou, ale pro nás to bylo fakt výjimečné období, protože jsme byli výjimeční. Jak pronesla před svaťákem jedna moudrá paní profesorka:"Nebyli jste nejlepší, byli jste jiní, jiní než kdokoliv před Vámi a jiní než kdokoliv po Vás."

0 komentářů:

Okomentovat