Před několika minutami se na světlo světa dostala písnička od Rihanny, která na ní pracovala společně s Kanye Westem a samozřejmě s legendou populární hudby Paulem McCartneym. Všichni tři jsou od tří různých druhů hudby a přesto je jejich společný projekt dost slušný na to, aby se mohl začít prát o přední místa v mnoha hitparádách. Nebudu tu ale psát krituku na jejich píseň, to ne. Nejsem hudební znalec (i když mi psycholožka z kariérového poradenství řekla, že bych mohla být, taky že jsem se tomu srdečně a plně zasmála). Spíš bych chtěla rozebrat myšlení dnešních posluchačů populární hudby, které mě poslední dobou velice překvapuje, kam je až ochotné zajít.
Kdysi asi před pěti lety jsem poslouchala to, co poslouchali lidé kolem mě. Neměla jsem moc svůj vlastní názor na hudbu a tak se v mém playlistu objevovali různí interpreti od heavy metalové skupiny Kiss, přes rock/popovou Avril Lavigne, Katy Perry až k rapperu Eminemovi. Teď jsem se odtrhla od všeho a zařadila se mezi ty, kteří poslouchají nejnovětší odnože rocku, jako je indie rock a alternativní rock. (Samozřejmě nemůžu říct, že bych poslouchala jenom tenhle žánr, ale tak nějak ho mám nejradši.)
Tehdy mi přišlo, že poslouchat Eminema se tak nějak musí. Tomu, co říkal (ano, říkal), jsem absolutně nerozuměla a vlastně tomu nerozumím ani teď. Nechci jinak zpochybňovat jeho umělecké záměry a jeho talent, jak tomu někteří říkají. Nemám proti němu nic ani proti všem ostatním, jen mi to prostě nepřijde jako hudba, protože to vlastně hudba není. Jsou to jenom rychle mluvená slova do shluku několika tónů.
Dál bych chtěla poukázat na vlnu rapperů řítících se do Čech ze Slovenska se spoustou věcí k tomu nám říct, přitom je to to samé pořád dokola, ale malé holky to žerou tak co? Ano, malé holky, to jsou přesně ti největší experti v hudbě, které ukládají směr toho, co se zrovna teď bude dalších několik měsíců poslouchat v rádiu. Budeme poslouchat rychle mluvená slova, říkající nám, jak je život svině a že nemá cenu žít podle pravidel, která známe, pojďme se rychle zhulit, vožrat a zapařit, kde se zapotíme na parketu s cigárem v hubě, všechno nám bude jedno, budeme hrozně šťastní, protože za pár minut skončíme v křoví v někým, jehož jméno ani neznáme, domů se dostaneme bez peněz a mobilu jen s jednou botou a celé dopoledne budeme vzracet do záchoda a tvrdit, že už nikdy nebudeme pít a přitom mít v uších pořád ten stejný rytmus říkající ta stejná slova: vyser se na to, je to tvůj život. No a tak to všechno začně na novo, přitom v hlavě mají absolutní nic, ale žijou si svůj zhulenej život s lahví v ruce a maj se fajn, přesně tak jako ten rapper (který jen tak mimochodem si slušně vydělal, je slavný a žije si mnohem líp, než právě teď ty, který ho tak slepě obdivuješ, ale takhle je to všude).
A tohle všechno stačím vidět, když se rozhlédnu kolem sebe třeba jenom na kolonádě. Jdou si jako žhavé modelky, "keců plnou hubu" jak říkají, cigárko a všichni kolem nich jsou pěkní idioti, protože tomu jejich složitému životu nedokážou rozumět a to jim je teprve třináct.
Tím se dostávám k tomu, rozdíl mezi Paulem McCartneym a Kayne Westem. Paul McCartney tu byl mnohem dřív než West, a kdyby nebylo McCartneyho ani by žádný West nebyl. Historie hip-hopu (rapu) sahá až do rituálů africké kultury, ze které se časem vyvinuly spirituály a blues, z něj potom jazz a ten dal obrovský impuls tomu, aby vznikl rock'n'roll a až potém dnešní podoba rapu. Proto žádám všechny chytré hlavy, které neznaly jméno Paul McCartney, když se objevila zpráva, že bude spolupracovat s Kayne Westem, aby si nejdřív zjistily, kdo to doopravdy je a až potom ho začaly soudit.
Protože rap by tu opravdu nebyl, kdyby nebylo jeho. Začněte přemýšlet. Nejen o hudbě, ale i sami o sobě, o tom, co to vlastně posloucháte a jak se díky tomu chováte.
Vaše Renny
0 komentářů:
Okomentovat