Věci se kolem mění tak rychle, že si toho ani nedokážete všimnout. Jednou se na chvíli zastavíte a začnete přemýšlet nad tím, zda byste si takovou budoucnost ještě před pár měsíci dokázali představit. Většinou sami sebe překvapíme, když si odpovíme, že ne. Nikdy by nás nenapadlo, že se podíváme zrovna na tato místa, že se budeme vídat zrovna s těmito lidmi, že budeme chodit zrovna na tuhle školu. Tolik se zaobíráme plány do budoucna a přitom je to jedno velké neznámo, které stejně bude vypadat jinak, než jak si my představujeme, přesto se nějak nedokážeme přimět k tomu přestat doufat v to, že budeme bydlet u písečné pláže s výhledem na oceán a západy slunce, že budeme jezdit v zimě do Norska na chatu a chytat tam ryby. Nedokážeme se zbavit představ, že s těmito lidmi budeme přátelé do konce života a že nepřijde nikdo jiný, s kým si budeme rozumět ještě víc, že nemůže existovat nikdo, kdo by nás lépe pochopil. Nakonec nás osud překvapí, když nám do cesty přivede věci, o kterých jsme ani nepřemýšleli, kdy se budeme bavit s někým, o kom jsme ani netušili, že by mohl být tak skvělý člověk. že budeme jezdit na výlety do zahraničí ze dne na den.
Spoustu těch věcí, jsem si taky nedokázala představit, ale poslední dobou jsem nad nimi dost přemýšlela. Měla jsem k tomu hodně důvodů. Jedním z nich byla malá filosofická myšlenka jednoho člověka z mého okolí. Přinutila mě se zamyslet nad tím, jak jsem si představovala svůj konec střední školy, když jsem na ni nastoupila. Věřte mi, vypadalo to úplně jinak.
Před čtyřmi lety jsem nastoupila na gympl s vidinou toho, že se ze mě stane spisovatelka, budu vydávat své knihy a budu něco jako česká J. K. Rowling. Toužila jsem vystudovat filosofickou fakultu nebo se stát psychologem, abych věděla, co se děje v hlavách jiných lidí, i když jsem nevěděla, co se děje v té mé vlastní. Myslela jsem si, že jsem našla zvláštně skvělého a fajn člověka, který pro mě bude ideálním spolusedícím a kamarádem. Myslela jsem si, že vím, co chci a že jsem všechny lidi kolem sebe perfektně odhadla.
Teď mám měsíc po maturitě, jsem přijatá na vysokou školu v Praze s oborem politologie a mezinárodní vztahy. Moje spolusedící se na začátku druháku rozhodla, že přestoupí jinam a místo ní, se vedle mě objevil někdo, o kom jsem si myslela, že si s ním nikdy na za ty čtyři roky nebudu pořádně rozumět. Místo toho jsem se dostala mezi lidi, kterým rozumím ještě víc. Největším zlomem celého studia se stala maturita. Celý svůj život jsem žila v jednom městě s Nikol, chodila s ní do stejného ročníku na základní škole a do stejné třídy na gymplu. Ani o ní jsem si nemyslela, že bude při maturitě někdo s kým budu trávit spoustu času, s kým budu chodit krást třešně a jezdit do zábavních parků pro děti. Stejně jako spousta dalších lidí, kteří se neuvěřitelně změnili, začaly je zajímat jiné věci, poznali nové lidi, dali se s někým dohromady nebo se s někým rozešli. Všechny tyhle aspekty proházely celou třídu a změnily názory na budoucnost každého z nás.
Nedávno mi někdo řekl, že když mě poprvé poznal, myslel si, že s někým jako jsem já si nikdy nebude moct rozumět, teď jsme společně s dalšími lidmi skoro každý víkend pryč na nějaké akci a dokonce hledáme společně byt.
Všechny tyto události a změny mi teď nepřijdou tak zvláštní, protože se to vyvíjelo postupem času. Přijde mi, že to skončilo dobře. Děsivá je spíše představa toho, že to, co je teď takhle, může být za pár měsíců úplně jinak. Možná to bude dobře, možná ne. To nikdo z nás netuší. V září nebo říjnu nám začne úplně nový život a skončí úplně jinak, než jak si to představujeme. Jediné, co můžeme dělat, je nechat se překvapit, kdo zůstane, kdo odejde, kdo přijde, kdo se znovu objeví a jak se my sami změníme. Třeba někoho na první pohled odsoudíme a za pár měsíců, to bude náš přítel.
Budoucnost je tajemná a nevyzpytatelná věc, které se bojíme a toužíme vědět, jak vypadá, ale vědět vše, co se stane? Ne. To by zkazilo překvapení a celou tu cestu, jak se ke svému cíli dostat. Je přirozené se bát toho, co nás čeká, protože je to jako skok do neznáma, jenže se tomu nedá zastavit, budoucnost je každou vteřinou před námi.
Jak už jsem napsala dříve. Můj sen se změnil, mí přátelé se změnili, ale zpátky bych ten původní koncept nechtěla. Jsme teď každý jiný než jací jsme byli před čtyřmi lety, jsme dospělí a máme jinačí představu o světě, jestli je reálnější nebo víc bláhová, to nikdo neví, přesto si za ní půjdeme, i když se plán během cesty může změnit.
Dám vám menší jistotu, která se vám asi líbit nebude, ale je bohužel pravda: pokud si myslíte, že vaše budoucnost je jasná jako čerstvě napadaný sníh, tak se nebojte, za chvíli totiž vyjde slunce a všechno může být úplně jinak.
Ren
Spoustu těch věcí, jsem si taky nedokázala představit, ale poslední dobou jsem nad nimi dost přemýšlela. Měla jsem k tomu hodně důvodů. Jedním z nich byla malá filosofická myšlenka jednoho člověka z mého okolí. Přinutila mě se zamyslet nad tím, jak jsem si představovala svůj konec střední školy, když jsem na ni nastoupila. Věřte mi, vypadalo to úplně jinak.
Před čtyřmi lety jsem nastoupila na gympl s vidinou toho, že se ze mě stane spisovatelka, budu vydávat své knihy a budu něco jako česká J. K. Rowling. Toužila jsem vystudovat filosofickou fakultu nebo se stát psychologem, abych věděla, co se děje v hlavách jiných lidí, i když jsem nevěděla, co se děje v té mé vlastní. Myslela jsem si, že jsem našla zvláštně skvělého a fajn člověka, který pro mě bude ideálním spolusedícím a kamarádem. Myslela jsem si, že vím, co chci a že jsem všechny lidi kolem sebe perfektně odhadla.
Teď mám měsíc po maturitě, jsem přijatá na vysokou školu v Praze s oborem politologie a mezinárodní vztahy. Moje spolusedící se na začátku druháku rozhodla, že přestoupí jinam a místo ní, se vedle mě objevil někdo, o kom jsem si myslela, že si s ním nikdy na za ty čtyři roky nebudu pořádně rozumět. Místo toho jsem se dostala mezi lidi, kterým rozumím ještě víc. Největším zlomem celého studia se stala maturita. Celý svůj život jsem žila v jednom městě s Nikol, chodila s ní do stejného ročníku na základní škole a do stejné třídy na gymplu. Ani o ní jsem si nemyslela, že bude při maturitě někdo s kým budu trávit spoustu času, s kým budu chodit krást třešně a jezdit do zábavních parků pro děti. Stejně jako spousta dalších lidí, kteří se neuvěřitelně změnili, začaly je zajímat jiné věci, poznali nové lidi, dali se s někým dohromady nebo se s někým rozešli. Všechny tyhle aspekty proházely celou třídu a změnily názory na budoucnost každého z nás.
Nedávno mi někdo řekl, že když mě poprvé poznal, myslel si, že s někým jako jsem já si nikdy nebude moct rozumět, teď jsme společně s dalšími lidmi skoro každý víkend pryč na nějaké akci a dokonce hledáme společně byt.
Všechny tyto události a změny mi teď nepřijdou tak zvláštní, protože se to vyvíjelo postupem času. Přijde mi, že to skončilo dobře. Děsivá je spíše představa toho, že to, co je teď takhle, může být za pár měsíců úplně jinak. Možná to bude dobře, možná ne. To nikdo z nás netuší. V září nebo říjnu nám začne úplně nový život a skončí úplně jinak, než jak si to představujeme. Jediné, co můžeme dělat, je nechat se překvapit, kdo zůstane, kdo odejde, kdo přijde, kdo se znovu objeví a jak se my sami změníme. Třeba někoho na první pohled odsoudíme a za pár měsíců, to bude náš přítel.
Budoucnost je tajemná a nevyzpytatelná věc, které se bojíme a toužíme vědět, jak vypadá, ale vědět vše, co se stane? Ne. To by zkazilo překvapení a celou tu cestu, jak se ke svému cíli dostat. Je přirozené se bát toho, co nás čeká, protože je to jako skok do neznáma, jenže se tomu nedá zastavit, budoucnost je každou vteřinou před námi.
Jak už jsem napsala dříve. Můj sen se změnil, mí přátelé se změnili, ale zpátky bych ten původní koncept nechtěla. Jsme teď každý jiný než jací jsme byli před čtyřmi lety, jsme dospělí a máme jinačí představu o světě, jestli je reálnější nebo víc bláhová, to nikdo neví, přesto si za ní půjdeme, i když se plán během cesty může změnit.
Dám vám menší jistotu, která se vám asi líbit nebude, ale je bohužel pravda: pokud si myslíte, že vaše budoucnost je jasná jako čerstvě napadaný sníh, tak se nebojte, za chvíli totiž vyjde slunce a všechno může být úplně jinak.
Ren
0 komentářů:
Okomentovat