Je sobota dopoledne, já si tu ležím v posteli a prokrastinuji tentokrát s blogem. Ano, jsou prázdniny a všichni mě jistě odbydete jen maličkou myšlenkou na to, jak bych měla mít moře, co moře, oceán volného času, abych si uklidila, udělala věci do školy, přečetla knížky, šla si jít zaběhat, uvařit, navštívit příbuzné, pomoc s něčím doma a tak. Jenže já nemám. Poslední dva měsíce byly strašně hektické a jejich následky se se mnou nesou stále. Když se tak zamyslím, ani nevím proč. Prostě to tak nějak přišlo. Že by syndrom středoškolského vyhoření?
Nedělám si srandu a myslím to smrtelně vážně. Každým dnem hledím do diáře a hledám každičký volný den, odpočítávám dny a hodiny do víkendu s úmyslem, jak si krásně odpočinu a kolik věci stihnu. Pokaždé to dopadne stejně. Místo 7-8 hodin spím najednou 11, zkouším si plánovat každou hodinu dne, ale nikdy to neklapne tak, jak by mělo. Víkendy většinou prospím nebo je trávím nějakou dost neproduktivní činností, jako třeba sledování seriálů. Tohle je takové to temné období, kdy byste nejradši zůstali celý den sami doma v posteli se zataženými roletami sledovali seriály, filmy s Audrey Hepburnovou nebo koukali na VHSky z '90, objednali si čínu a popíjeli víno. (Ne, nejsem žádný alkoholik natož notorik, ale ta představa, jen se zamyslete!) Největšim problémem asi je, že se straním jakékoliv společnosti v podobě kamarádů, tím myslím, že bych si i ráda s některými někam povyrazila, jen prostě oblíknout se, učesat se, všechno si zařídit..pustit si Audrey je snazší!
A tohle vážně přerůstá. Radši budu sledovat vlogová videa do 2 do rána než abych se šla učit, radši si dám chleba se šunkou než abych si uvařila pořádnou večeři, radši si zalezu do postele a snažím si vytvořit iluzi hezčího dne než tu pokřivenou realitu, ve které trávím čas.
Úplně nejvíc mě ale poslední dobou děsí představy na budoucnost. Já vím, že se má prožít každičky den tak nejlépe, jak umíme a že bychom měli vnímat realitu všemi smysly a bla bla bla, snad mi to prominete, ale nejde o takových věcech nepřemýšlet.
Jednou z mála pozitivnívh věcí je, že je tu konečně jaro! A tím nemyslím těch posledních pár strastiplných dnů, kdy se nám stihly vystřídat čtyři roční období v jeden den. Je fajn, když se přes ty věčně zatažené žaluzie, kterými se snažm izolovat od světa, konečně prodere pár slunečních paprsků a já se tak cítím alespoň trochu pozitivně naladěná. Není nad to, když si po ránu otevřete okno a doslova vás pohltí ten krasně osvěžujíci vzduch a co teprve zpěv ptáků. Taková rána v jarním oparu bych zvěčnila, stejně jako západy slunce.
Tak doufám, že se vsechno pomalu zase zlepší, bude víc těch slunečných dnů a všichni se po zimě zase naladíme na tu správnou vlnu. Doufejme a nezoufejme!
Týna.
0 komentářů:
Okomentovat