Dlouho jsem přemýšlela nad svým dalším článkem. Často mám chuť si jít někam o samotě sednout a psát jen na kusy papíru či ubrousek z kavárny Café Oliver. Nejvíc nápadů na články či příběhy mám pokaždé v tu nejvíc nevhodnou chvíli, kdy u sebe nemám nic, kam bych si to mohla zapsat a s mojí dokonalou pamětí si do hodiny nepamatuju, že jsem o něčem takovém vůbec přemýšlela. Když pak přijde na chvíli, že si sednu ke svému notebooku a chtěla bych něco napsat, koukám jen na prázdné bílé pole, kde bliká černý kurzor, jako kdyby se mi vysmíval, že nedokážu přijít na nic s čím bych se dokázala s ostatními podělit.
Obyčejně nechám kurzor být kurzorem a nechám se odtrhnout jinými věcmi, třeba úklidem pokoje... ehm vlastně ne... čtením knihy, zajímavým článkem, příšernými statusy a fotkami na facebooku nebo kouzlem twitteru. Pak se objeví nějaká strašně důležitá věc, kterou mi moje matka musí okamžitě sdělit a nesmí to počkat, na to přijde domů otec a potřebuje pomoct s překladem, protože jinak nemůže odeslat jeden jediný mail, který ho dělí od toho, aby si mohl zahrát mahjong. Mezi tím mě napadne spousta myšlenek na článek, ale protože myšlenky mých rodičů jsou důležitější, nechám je zase plavat.
Po víc jak hodině se vrátím k prázdnému článku a znovu zírám na obrazovku zatím co se z reproduktorů line příjemná hudba ze spotify, zaposlouchám se a začnu si zpívat, což znamená další čas nevěnování se psaní. Do toho všeho přijde učení nebo jiná nepotřebná činnost, která je však nezbytně nutná k tomu, abych mohla dokončit střední školu nebo vypadat tak, že ještě žiju nějaký společenský život. Článek stále čeká a myšlenka žádná.
Pokud tu není nic důležitého k přečtení, nic zajímavého ke sdělení, je tu spousta seriálů, které čekají, až si je stáhnu a konečně se na ně s horkou čokoládou nebo čajem podívám.
Když už konečně není nic, co by mi zabránilo přemýšlet nad článkem, začnou se mi hrnout do hlavy pitomé myšlenky, jako třeba proč moucha nespadne, když leze po stropě. Přemýšlím o tom, že napíšu článek na téma, jak život stojí za nic nebo že bychom si život měli naopak víc užívat, ale takové věci slyšíme ze všech stran a stejně si každý žijeme jak chceme. Dalším nápadem je něco ze života, ale můj život je tak úžasný, že se právě vešel do několika odstavců. Psát o mém protějšku taky nemůžu, protože tu žádný není a o jeho hledání je tu jen kratičká zpráva: Pracuje se na tom.
Takže když není o čem psát, proč nenapsat o tom, jak něco psát? Měla jsem obrovskou chuť Vám něco napsat, ale začínala jsem mít i takovou krizi, že bych klidně napsala o tom, jak se banán naučil létat (ne nebojte se, žádné drogy neberu, aby mě tohle napadlo). Moje kreativní chvíle ale přijdou vždy v tu špatnou chvíli, proto pokud to čte někdo, kdo by mi chtěl někdy dát nějaký dárek (třeba i jen tak) ráda bych uvítala nějaké pořádný hezký zápisník na moje nápady :)
Přeji krásný Nový rok 2015 a hodně kreativních nápadů a myšlenek,
Reny
P.S. Po dopsání článku je dalším problémem vymyslet jeho název, někdy je to mnohem složitější než se zdá, věště mi.
Obyčejně nechám kurzor být kurzorem a nechám se odtrhnout jinými věcmi, třeba úklidem pokoje... ehm vlastně ne... čtením knihy, zajímavým článkem, příšernými statusy a fotkami na facebooku nebo kouzlem twitteru. Pak se objeví nějaká strašně důležitá věc, kterou mi moje matka musí okamžitě sdělit a nesmí to počkat, na to přijde domů otec a potřebuje pomoct s překladem, protože jinak nemůže odeslat jeden jediný mail, který ho dělí od toho, aby si mohl zahrát mahjong. Mezi tím mě napadne spousta myšlenek na článek, ale protože myšlenky mých rodičů jsou důležitější, nechám je zase plavat.
Po víc jak hodině se vrátím k prázdnému článku a znovu zírám na obrazovku zatím co se z reproduktorů line příjemná hudba ze spotify, zaposlouchám se a začnu si zpívat, což znamená další čas nevěnování se psaní. Do toho všeho přijde učení nebo jiná nepotřebná činnost, která je však nezbytně nutná k tomu, abych mohla dokončit střední školu nebo vypadat tak, že ještě žiju nějaký společenský život. Článek stále čeká a myšlenka žádná.
Pokud tu není nic důležitého k přečtení, nic zajímavého ke sdělení, je tu spousta seriálů, které čekají, až si je stáhnu a konečně se na ně s horkou čokoládou nebo čajem podívám.
Když už konečně není nic, co by mi zabránilo přemýšlet nad článkem, začnou se mi hrnout do hlavy pitomé myšlenky, jako třeba proč moucha nespadne, když leze po stropě. Přemýšlím o tom, že napíšu článek na téma, jak život stojí za nic nebo že bychom si život měli naopak víc užívat, ale takové věci slyšíme ze všech stran a stejně si každý žijeme jak chceme. Dalším nápadem je něco ze života, ale můj život je tak úžasný, že se právě vešel do několika odstavců. Psát o mém protějšku taky nemůžu, protože tu žádný není a o jeho hledání je tu jen kratičká zpráva: Pracuje se na tom.
Takže když není o čem psát, proč nenapsat o tom, jak něco psát? Měla jsem obrovskou chuť Vám něco napsat, ale začínala jsem mít i takovou krizi, že bych klidně napsala o tom, jak se banán naučil létat (ne nebojte se, žádné drogy neberu, aby mě tohle napadlo). Moje kreativní chvíle ale přijdou vždy v tu špatnou chvíli, proto pokud to čte někdo, kdo by mi chtěl někdy dát nějaký dárek (třeba i jen tak) ráda bych uvítala nějaké pořádný hezký zápisník na moje nápady :)
Přeji krásný Nový rok 2015 a hodně kreativních nápadů a myšlenek,
Reny
P.S. Po dopsání článku je dalším problémem vymyslet jeho název, někdy je to mnohem složitější než se zdá, věště mi.
0 komentářů:
Okomentovat